Kamakura

Ahoj děti,

jak jste možná někteří stačili zaregistrovat, nezbývá mi zde čas na psaní. I teď jsem trochu krvácela při rozhodování se, zda psát či spát..

Ráda bych tvořila krátké články z výletů, zaměřené spíš na fotografie a kratší popis, a k tomu nějaké "ze života". Dovolte mi tedy publikovat první výletní.

Asi před třemi týdny(!) jsme se konečně dostaly k cestě do Kamakury. Je to staré město, které kdysi bylo i sídlem šógunů (1185-1333), a ze kterého oko nejednoho japonského i nejaponského turisty zaplesá. Cesta z Tokia trvá necelé 2 hodiny a není drahá. Asi za 250Kč dostanete lístek, se kterým můžete pak jezdit i po Kamakuře, což je super.
Jelikož je tam tolik profláknutých i méně známých věcí k vidění, chtěly jsme s Eliškou vyrazit co nejdříve, avšak narazily jsme na Olesjinu nechuť ke vstávání (ne že já bych tyto chutě měla). Na místo jsme tak bohužel dorazily až po poledni, což bylo při aktuálním brzkém stmívání se a zavírání chrámů pro veřejnost v 17 hodin mírně řečeno dost nepraktické. Na jakýkoli další výlet vyjíždím brzy ráno. Stihly jsme pak "pouze":

Velkého Buddhu v Kótokuinu (大仏 / daibucu // 高徳院 / kótokuin)
Chrám Hasedera (長谷寺)
Svatyni Curugaoka Hačimangú (鶴岡八万宮)

A oběd-večeři. Po celém dni bez jídla.

Foťák, sukně a přijímačky na japonské VŠ

Zdravím do Čech i kolegy do Japonska!

Opět jsem se dostala k psaní a myslím, že toho tento týden bude i víc. Zítra nám začíná 外語際 (Gaigosai / festival "cizích jazyků"), neboli festival naší univerzity. Trvá celý týden (obvykle to u japonských univerzit bývá 2-3 dny), takže máme týden VOLNO!! Tahle událost je samozřejmě dost pozoruhodná, posléze o ní napíšu. Kdo by se nemohl dočkat, zde je odkaz na "reportáž" z ní (japonsky). Těším se na české jídlo! Doufám, že guláš ukuchtěný japonskými prváky bude jako guláš chutnat. Věřím, že jo! Už jsem si pořídila lístky v předprodeji. A bylo by jistě barbarské neochutnat i jídlo z ostatních koutů světa.

Do dneška jsem se taky těšila ze skutečnosti, že jsem se konečně rozhoupala ke koupi nového foťáku (díky za pomoc s objednáním patří Adamovi). Chtěla jsem mermomocí zrcadlovku s představou, že se s ní naučím pracovat, takže jsem si pořídila levnější Nikon "pro začátečníky". Bohužel mám pocit, že nic víc než začátečník ze mě nikdy nebude, při prohlížení první várky fotek na notebooku jsem byla zklamána a zahanbena. Ale to mě s mým technickým talentem nemělo překvapit. Takže děcka, sháním někoho, kdo tyto přístroje ovládá a z objasňování této dovednosti neschopným jedincům mu srdce plesá. Jo a přebývá v Tokiu. Díky. Přikládám alespoň pár použitelných fotografií.

Jsou z dnešního odpoledne s mojí お母さん (okásan / 'mámou") Fumiko z host family. Pokud si vzpomínáte, slíbila mi, že mě naučí šít, takže jsme se dneska vydaly na Kičidžódži (吉祥寺, ang. Kichijoji), kde jsme v jejím oblíbeném (a obřím) obchodě s látkami a šicími potřebami koupily přesně takovou látku, jakou jsem si představovala. Budu mít červenou sukni! Tedy pokud se zadaří a bude nositelná.. Hodlám průběžně informovat.

První drobné trable, čeština v Japonsku a volejbal

Zdravím do Česka!

Sic po delší odmlce, avšak o to více zážitků. Ne že bych o všech chtěla psát, tak alespoň, co by vás mohlo zajímat.

Jednou z drobných nepříjemností se mi zde stala chůze po opačné (tj. levé) straně. Hlavně pak po schodech či na chodníku, nevím, kudy předbíhat, z jaké strany se vyhýbat. Z každé cesty na vlak se tak může stát menší dobrodružství.
Navíc v podstatě po prvé zažívám, jaké je to být společenskou minoritou. A není to nic moc, když na vás každý kouká. Třeba ve vlaku plném Japonců se necítím nijak zvlášť pohodlně. Čemuž rozhodně nenapomáhá ani fakt, že Káti nějaký nejspíš milý xenofil propíchl pneumatiky u kola, a na Elišku se jiná milá おばあさん (obásan / babička) pokusila zaútočit plivancem. To si pak člověk říká, co že to čeká na něj. Samozřejmě tu tohle chování není úplně obvyklé, ale omezenci a xenofobové - jak známo - rozhodně nejsou jen naší českou specialitou.

Japonky mají bůhví proč zvyk nám Evropankám říkat, že jsme きれいな美人 (kireina bidžin / něco jako "krásné děvče"), k čemuž nám obvykle stačí být trochu světlejší než ony. Když mi to po prvé sdělila paní za pokladnou v コンビニ (konbini / convenience store), dost jsem se divila a trochu nevěděla, jak pokračovat v hovoru. K mému zklamání jsem však časem zjistila, že to neříkají jen mně, takže to s tou mojí krásou zas takové terno nebude.

Seznámení s host family a české posezení

Milé děti,

přeji vám hezký čtvrtek a jsem opět zde, abych vás informovala o mém japonském životě. Možná bych to měla dělat častěji, jelikož pozoruji, že mi spousta věcí začíná připadat normální, a třeba se pak zapomenu o něco zajímavého podělit. Většinou se snažím nespat a učit se, a dnes se po "proučeném" dni cítím dobře. Zní to dost divně, já vím. Musím si ale připravit věci dopředu, jelikož o víkendu je dělat nechci.

Mám totiž na sobotu fajn plán. Přihlásila jsem se do programu, který nabízí kulturní interakci v podobě ホストファミリー (hosuto famirí/ = host family / rodina, co se s vámi stýká). Vyplnila jsem přihlášku, u níž si nejsem jistá, zdali se ji někdo vůbec obtěžoval číst, jelikož jsem zadala (když už tu možnost dávali), že bych ráda rodinu s malými dětmi, nebo lidi vyššího věku (japonští stařečci a stařenky jsou fakt roztomilí, a jinak s nimi do styku přijdu těžko). Nicméně poté, co jsme čekali ve veliké místnosti plné rodin-lačných studentů, mi byla přidělena paní věku asi mých rodičů.
Nervozita typu "o čem spolu budeme proboha hovořit" naštěstí rychle opadla a myslím, že jsme si padly do oka. Má dvacetiletého syna, který na rok studijně přesídlil pro změnu k nám do Evropy, konkrétně do německého Bornu. Jsou tudíž tuším mezinárodně v poklidu a tolik se nebojím, že bych je mohla něčím pohoršit. Manžel s dcerou se nedostavili, paní pak nezůstala na "párty", ale pozvali mě teď v sobotu k sobě domů. Takže se moc těším, v japonském domě jsem ještě neměla tu čest přebývat! (Tajně pak doufám, že mě přiučí japonské kuchyni, samozřejmě!) Uvidím, jak moc se skamarádíme, abych mohla být dostatečně drzá a chtít si je vyfotit. Dám vědět, jak jsem pořídila.
Na "párty" jsem se pak přifařila k rodince Elišky, jíž byl starší manželský pár. Sečtělý a zcestovalý "tatínek" mě zahanboval znalostmi Evropy. A byli taky moc milí. Škoda, že nemůžu mít rodiny dvě (i když mi přirozeně slušně nabízeli, abych se k nim kdykoli připojila).

Seznámení s japonskou univerzitou

Milé děti,

Především bych se ráda omluvila za výpadek, pokud jste se někteří obávali, zdali jsem tu živa a zdráva. To bohudík jsem, bohužel však nemám příliš času. Důvody jsou následující:

a)      Absolutně netolerantní společnost vůči nočním sovám, aneb škola v 8:30 3x/týden- a to mi u nás na FFUKu přišlo vstát občas na 9:10 jako strašná tortura.

b)      Problémy se spaním – to souvisí i s tím vstáváním.

c)       Neschopnost si nějak efektivně časově zorganizovat povinnosti.

O Japoncích a jiném místním obyvatelstvu

Ahoj děcka!

Dneska bych vás ráda poctila krátkým uploadem pitvajícím místní obyvatelstvo (domorodce i nás vyměněné). Původně jsem chtěla nafotit můj pokoj a školní areál, ale už mi začala škola a než jsem vylezla z poslední přednášky, byla tma tmoucí. A bez fotek by to nebylo ono.

Japonci jsou vůči nám gaidžinům (外人, nebo pokud se chcete vyhnout jakékoli pejorativní nuanci, tak 外国人 / gaikokudžin / cizinec) hrozně ochotní a milí. Při mém dnešním zběsilém pobíhání po škole a zmatených otázkách, kde že je tahle učebna, mě vždycky sami od sebe doprovodili, i když to vůbec neměli cestou, běželi se mnou, když jsem šla pozdě, a vyšetřovali, jak je možné, že se to nekoná v téhle učebně, když se to v ní konat má (protože ta přednáška začínala až za hodinu..). I Japonci na vrátnicích, v kancelářích a na 留学生課 (rjúgakuseika / oddělení pro výměnné studenty), kde - jak jsem si všimla - poslouchají stále stejné dotazy na všechny možné maličkosti, se stále usmívají, ochotně třeba i po třetí poradí, vysvětlí klidně i po páté, přijdou vyměnit žárovku, aby zjistili, že jste ji akorát jako správná žena pořádně neutáhli, a zase se jen usmívají a ujišťují vás, že se nic nestalo a vaše demence je 大丈夫 (daidžóbu / ok, v pořádku).

První tokijské nákupy

Milý člověče, kdož čteš tyto řádky,

jelikož jsem se vydala na rok na vyučenou do vzdáleného Japonska, rozhodla jsem se nakonec se o své zážitky podělit. Přeci jen bude asi lepší, když to nebudu dělat přímo u sebe na profilu a otravovat tak nezúčastněné, které moje osoba a výlety s ní spojené vůbec a vůbec nezajímají. Nebo naopak, aby mohli číst případně i ti, kteří nebyli obšťastněni kámošstvím se mnou tady na fejsbuku. Takže pokud chceš, čti. Budu psát třeba pro lidi, kteří se chystají podniknout výlet sem na východ, aby se nemuseli s něčím potýkat tolik co já, pro moji milou rodinu a mně nejmilejší lidi, které by to snad mohlo občas taky zajímat, a případně pro lidi, kteří mají rádi Japonsko, nebo jen tak.