Seznámení s host family a české posezení

Milé děti,

přeji vám hezký čtvrtek a jsem opět zde, abych vás informovala o mém japonském životě. Možná bych to měla dělat častěji, jelikož pozoruji, že mi spousta věcí začíná připadat normální, a třeba se pak zapomenu o něco zajímavého podělit. Většinou se snažím nespat a učit se, a dnes se po "proučeném" dni cítím dobře. Zní to dost divně, já vím. Musím si ale připravit věci dopředu, jelikož o víkendu je dělat nechci.

Mám totiž na sobotu fajn plán. Přihlásila jsem se do programu, který nabízí kulturní interakci v podobě ホストファミリー (hosuto famirí/ = host family / rodina, co se s vámi stýká). Vyplnila jsem přihlášku, u níž si nejsem jistá, zdali se ji někdo vůbec obtěžoval číst, jelikož jsem zadala (když už tu možnost dávali), že bych ráda rodinu s malými dětmi, nebo lidi vyššího věku (japonští stařečci a stařenky jsou fakt roztomilí, a jinak s nimi do styku přijdu těžko). Nicméně poté, co jsme čekali ve veliké místnosti plné rodin-lačných studentů, mi byla přidělena paní věku asi mých rodičů.
Nervozita typu "o čem spolu budeme proboha hovořit" naštěstí rychle opadla a myslím, že jsme si padly do oka. Má dvacetiletého syna, který na rok studijně přesídlil pro změnu k nám do Evropy, konkrétně do německého Bornu. Jsou tudíž tuším mezinárodně v poklidu a tolik se nebojím, že bych je mohla něčím pohoršit. Manžel s dcerou se nedostavili, paní pak nezůstala na "párty", ale pozvali mě teď v sobotu k sobě domů. Takže se moc těším, v japonském domě jsem ještě neměla tu čest přebývat! (Tajně pak doufám, že mě přiučí japonské kuchyni, samozřejmě!) Uvidím, jak moc se skamarádíme, abych mohla být dostatečně drzá a chtít si je vyfotit. Dám vědět, jak jsem pořídila.
Na "párty" jsem se pak přifařila k rodince Elišky, jíž byl starší manželský pár. Sečtělý a zcestovalý "tatínek" mě zahanboval znalostmi Evropy. A byli taky moc milí. Škoda, že nemůžu mít rodiny dvě (i když mi přirozeně slušně nabízeli, abych se k nim kdykoli připojila).

Seznámení s japonskou univerzitou

Milé děti,

Především bych se ráda omluvila za výpadek, pokud jste se někteří obávali, zdali jsem tu živa a zdráva. To bohudík jsem, bohužel však nemám příliš času. Důvody jsou následující:

a)      Absolutně netolerantní společnost vůči nočním sovám, aneb škola v 8:30 3x/týden- a to mi u nás na FFUKu přišlo vstát občas na 9:10 jako strašná tortura.

b)      Problémy se spaním – to souvisí i s tím vstáváním.

c)       Neschopnost si nějak efektivně časově zorganizovat povinnosti.

O Japoncích a jiném místním obyvatelstvu

Ahoj děcka!

Dneska bych vás ráda poctila krátkým uploadem pitvajícím místní obyvatelstvo (domorodce i nás vyměněné). Původně jsem chtěla nafotit můj pokoj a školní areál, ale už mi začala škola a než jsem vylezla z poslední přednášky, byla tma tmoucí. A bez fotek by to nebylo ono.

Japonci jsou vůči nám gaidžinům (外人, nebo pokud se chcete vyhnout jakékoli pejorativní nuanci, tak 外国人 / gaikokudžin / cizinec) hrozně ochotní a milí. Při mém dnešním zběsilém pobíhání po škole a zmatených otázkách, kde že je tahle učebna, mě vždycky sami od sebe doprovodili, i když to vůbec neměli cestou, běželi se mnou, když jsem šla pozdě, a vyšetřovali, jak je možné, že se to nekoná v téhle učebně, když se to v ní konat má (protože ta přednáška začínala až za hodinu..). I Japonci na vrátnicích, v kancelářích a na 留学生課 (rjúgakuseika / oddělení pro výměnné studenty), kde - jak jsem si všimla - poslouchají stále stejné dotazy na všechny možné maličkosti, se stále usmívají, ochotně třeba i po třetí poradí, vysvětlí klidně i po páté, přijdou vyměnit žárovku, aby zjistili, že jste ji akorát jako správná žena pořádně neutáhli, a zase se jen usmívají a ujišťují vás, že se nic nestalo a vaše demence je 大丈夫 (daidžóbu / ok, v pořádku).

První tokijské nákupy

Milý člověče, kdož čteš tyto řádky,

jelikož jsem se vydala na rok na vyučenou do vzdáleného Japonska, rozhodla jsem se nakonec se o své zážitky podělit. Přeci jen bude asi lepší, když to nebudu dělat přímo u sebe na profilu a otravovat tak nezúčastněné, které moje osoba a výlety s ní spojené vůbec a vůbec nezajímají. Nebo naopak, aby mohli číst případně i ti, kteří nebyli obšťastněni kámošstvím se mnou tady na fejsbuku. Takže pokud chceš, čti. Budu psát třeba pro lidi, kteří se chystají podniknout výlet sem na východ, aby se nemuseli s něčím potýkat tolik co já, pro moji milou rodinu a mně nejmilejší lidi, které by to snad mohlo občas taky zajímat, a případně pro lidi, kteří mají rádi Japonsko, nebo jen tak.