První tokijské nákupy

Milý člověče, kdož čteš tyto řádky,

jelikož jsem se vydala na rok na vyučenou do vzdáleného Japonska, rozhodla jsem se nakonec se o své zážitky podělit. Přeci jen bude asi lepší, když to nebudu dělat přímo u sebe na profilu a otravovat tak nezúčastněné, které moje osoba a výlety s ní spojené vůbec a vůbec nezajímají. Nebo naopak, aby mohli číst případně i ti, kteří nebyli obšťastněni kámošstvím se mnou tady na fejsbuku. Takže pokud chceš, čti. Budu psát třeba pro lidi, kteří se chystají podniknout výlet sem na východ, aby se nemuseli s něčím potýkat tolik co já, pro moji milou rodinu a mně nejmilejší lidi, které by to snad mohlo občas taky zajímat, a případně pro lidi, kteří mají rádi Japonsko, nebo jen tak.


Začnu hned asi dost netradičně. Taky bych raději psala o tom, jak jsem si udělala výlet na Šibuju, na Fudži nebo do Kamakury, byla na super pravém japonském suši, nebo tak. Bohužel na to zatím nebyl čas. Jen co jsme - jsme tu dvě, druhou slečnu mi dovolte představit, to jest Eliška - přiletěly, proběhla hned zahajovací ceremonie, kde jsme dostali asi tak milion formulářů, registrace do všeho možného (od jazykových hodin po povolení parkovat kolo v areálu univerzity), pokyny na všechno možné (jak se na ty hodiny zaregistrovat, jak vyplnit to s tím kolem a všechny ty další a další formuláře), jak se přihlásit do tohohle a tamtoho klubu a proč právě do toho a ne do tohohle, jak (pře)žít v Japonsku, jak nepanikařit při zemětřesení a tak. 

Navíc jsem tu neměla co jíst, akutně mi scházely některé věci do domácnosti (od hrnce po polštář) či drogerie (hrozně nutně jsem potřebovala tělové mléko). A jídlo. Takže plán byl jasný - první volný den jsem se vydala do světa.S jídlem je tu vážně potíž. Za a) proto, že tu všechno vypadá lákavě a všechno byste to moc chtěli sníst, b) proto, že je strašně drahé. Což jsem sice věděla, ale stejně mě to překvapilo a při prvním nákupu, kdy jsem si skoro za v přepočtu 600Kč odnášela pět a půl věci, mi to drásalo srdce. Dneska jsem se ale už proti těm zákeřným cenám obrnila, řekla si, že přece nemůžu jíst tímhle způsobem (tzn. skoro nejíst), a nakoupila v súpá (supermarketu) jídlo asi za něco přes 1000Kč (5500¥). Nutno dodat, že tam ale byly věci, co mi vydrží i na delší dobu. Přikládám foto. A hodlám z toho žít alespoň týden.
K tomuhle p.s.: Jelikož vím, jak strašně rádi se mě lidé starostlivě či s opovržením táží, zdali mi chutná, či mi rovnou doporučují, abych se pořádně najedla, prosím, abyste si po mém příjezdu i teď vaše laskavé poznámky odpustili. A ano, já jím velmi ráda a dokážu toho sníst hodně moc! Díky za pochopení.

V rámci mé dnešní nouzové nakupovací horečky jsem navštívila taky takovou fajn malou drogerii. Strávila jsem tam určitě alespoň hodinu. Ač japonštinu lehce ovládám, u některých věcí jsem fakt nerozpoznala, zdali se jedná o šampon, vůni do wc, prací prášek, odličovací olej (kríningu ojru tu evidentně frčí - ale já chtěla micerální vodu nebo ubrousky - nesehnala jsem ani jedno, mám "cosi" s hello kitty, co nejsem schopná identifikovat, ale prý je to na obličej) nebo to tělové mléko. To jsem nakonec sehnala Johnson's, poloviční balení jako u nás, ale za stejnou cenu. Drogerie je tady ale cenově v některých věcech podobná. Nebo samozřejmě dražší. Ráda bych nakoupila něco zajímavějšího a hlavně japonského, ale chci na konci měsíce ještě jíst. Jo a mrzí mě, že jsem nevyfotila japonský Cif (ジフ / džifu). Ten mě pobavil.

Třetí obchod, který jsem poctila svojí návštěvou, byl 100円ショップ (hjakuen šoppu / "vše za 100¥"), kde jsem nakoupila sešity, utěrky, ramínka a třeba zrcadlo, které je sice trochu křivé a při bližším ofunění zjistíte, že zvláštně zapáchá, ale stejně ho mám ráda, protože už si nemusím dělat culík v Mirkovi (to je můj tablet, ano, můj tablet se jmenuje Mirek, pan Miller, nebo taky ミラーさん / mirá san / z učebnice japonštiny = pan Miller). Z něj vám taky píšu, jelikož stále nemám notebook. Ale už je na cestě! O objednávání a placení notebooku v Japonsku příště. Byl to boj.

A konečné info o mé výbavičce: Spoustu věcí jsem koupila ve školním bazaru, kde se prodávaly fakt levně (rychlovarná konvice za 200¥ / cca 40něco Kč). Pořídila jsem tam všechno nádobí, velkou osušku, knížky (zdarma), byly tam i peřiny, skříňky, a tak. Ještě jsme v losování o kola - je jich tu jen pět, tak abychom se pro ně nezabili, jsou totiž jen za 1000¥ (asi 200Kč)! Dám vědět, zdali jsem se po prvé v životě stala šťastným výhercem čehokoli. Navíc jsem měla to štěstí, že jsem z mého velkého nákupu přišla právě ve chvíli, kdy bazar sklízeli, a mohla jsem si nabrat spoustu věcí úplně 無料 (murjó / zadarmo). Super věc, tenhle bazar.

Díky všem, kdo dočetli až sem. Bohužel zatím nemám foťák, takže fotky jsou jen z Mirka - není jich zrovna kvantum, všude ho s sebou netahám. Snad brzy bude! A snad občas přidám něco nového, když bude čas a chuť.
Zatím se mějte! Zdravím z Tókja!.

K.