Postřehy z Japonska

Ahoj děti,

jelikož nestíhám psát (většinou se věnuju studiu nebo vypínám, což taky člověk potřebuje), rozhodla jsem se hodit sem teď pár českých postřehů z Japonska:

1)     Japonci (asi stejně jako Američané) vnímají počátek týdne od neděle. Už jsem s tím párkrát narazila, když jsem se s někým domlouvala. -“Tak příští týden.” -“Ne, už tenhle.” -“Cože?! Vždyť je to až příští..” Vždycky mi to po nějaké chvíli došlo. Japoncům nikdy.

      (dodatek: Mladí Japonci vnímají už i od pondělí, starší pouze neděle.)

nejaktuálnější foto by Eliška z nedělního kabuki

rozkvetlé sakury kousek od naší koleje

Semestr za mnou! A 雛祭り. A interview.

Drahé děti!

Zdravím po nějakých dvou měsících (snad z toho nebude do příště čtvrtrok)!
Užívám si teď 2 měsíce prázdnin. Funguje tu totiž trochu jiný systém, kdy zkouškové probíhá zároveň s lednovým vyučováním. Což je i lehce otravné, doma na FFUKu jsem zvyklá mít na zkoušky vyhrazený "volný" měsíc. Mám pak prostor si je rozložit a učit se, jak potřebuji. Tady se vás nikdo neptá, kdy se vám zkouška hodí, ani jestli zvládáte 3 během dvou dní, a k tomu ještě chodit na vyučování.
Hodnocení z jazykových hodin se skládá z účasti, aktivity v hodině, testu v polovině semestru (中間試験), a toho závěrečného (期末試験). Alespoň vás tak něco trochu nutí dívat se na učivo průběžně (což jsem nakonec velmi ocenila zejména u znaků, ze kterých si v Praze vždycky rvu vlasy a v letním semestru je rovnou odkládám na září) a je super, že jedna zkouška neurčuje váš výsledek za celý semestr (když zrovna nemáte den). Navíc většina těch dílčích zkoušek je pak jednodušší, než ty na FFUKu.
Co se volitelných předmětů týče, žádné znalostní zkoušky, nýbrž většinou prezentace + term paper + aktivita. Jelikož jsem na sebe (nepoučitelná) naložila zbytečně moc předmětů ("Alespoň si procvičíš angličtinu!"), ty term papery byly dost otravné, a klasicky jsem nestíhala 締め切り (šimekiri / deadliny). Do mytologie jsem psala o lišce v japonském folkloru v komparaci s evropským, do moderní historie o pojetí občanství v Jp a jeho zakotvení v občanském zákoníku Meidži, a do mezikulturní komunikace o japonsko-západním pracovním konfliktu. Bylo to zajímavé, avšak přiznám se, nejednou jsem nadávala, že bych se raději učila na zkoušku.
Výsledky budeme vědět v půlce března, a od dubna opět škola.

 

Vánoce a Nový rok v Tokiu

Milé děti,

ráda bych vám všem popřála alespoň dodatečně hodně štěstí a zážitků do letošního roku! A když už máme za sebou ten vánoční a novoroční čas, dovolte mi jej lehce shrnout, jelikož tento rok mě přirozeně čekala mnohá poprvé.

O zimních prázdninách jsem udělala nic, nic a NIC. Byly jen týdenní a možná jsem za to ráda, protože bych pak nic dělala třeba doteď. Na svoji obhajobu však musím uvést, že jsem byla společensky nucena absolvovat mnoho "je-konec-roku-navštívíme-posedíme" večeří a jiných akcí se všemi možnými lidmi, což mě přirozeně jako zatvrzelého asociála řádně vyčerpalo, abych se poté, co jsem zvládla během čtyř dnů takových sezení šest, dva dny vzpamatovávala. Samozřejmě ale trochu přeháním, byla to vesměs příjemná posezení se studenty češtiny, mojí チューター ("tutorkou") Júko, spolužáky z FFUKu, kteří přijeli z Kansai A NAGOJI (ať je Adam spokojený) navštívit Tokio (aby jej okomentovali slovy "Ósaka je nejlepší město! Tokio nic moc, co tady máte, co my ne?" "Císaře." "Hm."), dalšími Čechy a dalšími Japonci, i cizinci úplně jinými. Abych vás ale dál netrápila nudou mých všedních dní..

Júko

 Když jsem před teď už více než čtvrt rokem přiletěla, těšila jsem se, že se Vánoc na jeden rok zbavím. To byla dost naivní představa. A) Proto, že i tady vás všude otravují Santové, sobi, světly ověšené stromy na ulicích a tak. To mě trochu překvapilo. Pro Japonce nicméně Vánoce nemají ten význam, co pro nás, baví se jimi jako další komerční záležitostí typu Valentýn. Dle mé host family a Júko jsou navíc oblíbenou příležitostí, kdy "ji/ho konečně pozvat na rande", a v rodinách se většinou vedou, jen když jsou děti malé.

B) Proto, že jsem je nakonec sama slavit chtěla. Tento rok bylo krásně, asi 15 stupňů, ze školy jsme jely hned k našemu českému kolegovi Martinovi (vyučování probíhalo, Vánoce nevánoce), v jehož sdílené velké a velmi praktické kuchyni jsme se vyřádili se zprvu mnou tak opovrhovanou českou večeří - ano, salátem, rybou a rybí polévkou. Musím nás ještě jednou pochválit, jelikož přestože jsme všichni tvořili toto menu po prvé, moc se nám povedlo! Občas se k nám přidal nějaký Japonec, aby ochutnal bramborový salát pěkně z misky hůlkami, a aby si nejspíš nadosmrti přál, jen ať již nikdy nemusí komunikovat s žádným Čechem. Panovala totiž velmi fajn uvolněná atmosféra, v níž jsme se trochu po česku rozjeli a myslím, že většinu našich "vtipů" neměl šanci pochopit (ne však z jazykového důvodu). Dlouho jsem se tolik nenasmála. A to stále nepiju. Takže Vánoce byly super.

Na mši jsem se vydala sama další den do katolického kostela na Kičidžódži (Kichijoji). Byla sice v japonštině, ale rozuměla jsem dobře. Nějak překvapivě moc se mnou emočně pohnula. Myslím, že jsem nebyla připravená na tak přímý střet s mojí vlastní kulturou. Asi se to nedá popsat. Rozhodla jsem se, že budu do kostela chodit častěji.

Fotky od Lukáše