Zdravím po nějakých dvou měsících (snad z toho nebude do příště čtvrtrok)!
Užívám si teď 2 měsíce prázdnin. Funguje tu totiž trochu jiný systém, kdy zkouškové probíhá zároveň s lednovým vyučováním. Což je i lehce otravné, doma na FFUKu jsem zvyklá mít na zkoušky vyhrazený "volný" měsíc. Mám pak prostor si je rozložit a učit se, jak potřebuji. Tady se vás nikdo neptá, kdy se vám zkouška hodí, ani jestli zvládáte 3 během dvou dní, a k tomu ještě chodit na vyučování.
Hodnocení z jazykových hodin se skládá z účasti, aktivity v hodině, testu v polovině semestru (中間試験), a toho závěrečného (期末試験). Alespoň vás tak něco trochu nutí dívat se na učivo průběžně (což jsem nakonec velmi ocenila zejména u znaků, ze kterých si v Praze vždycky rvu vlasy a v letním semestru je rovnou odkládám na září) a je super, že jedna zkouška neurčuje váš výsledek za celý semestr (když zrovna nemáte den). Navíc většina těch dílčích zkoušek je pak jednodušší, než ty na FFUKu.
Co se volitelných předmětů týče, žádné znalostní zkoušky, nýbrž většinou prezentace + term paper + aktivita. Jelikož jsem na sebe (nepoučitelná) naložila zbytečně moc předmětů ("Alespoň si procvičíš angličtinu!"), ty term papery byly dost otravné, a klasicky jsem nestíhala 締め切り (šimekiri / deadliny). Do mytologie jsem psala o lišce v japonském folkloru v komparaci s evropským, do moderní historie o pojetí občanství v Jp a jeho zakotvení v občanském zákoníku Meidži, a do mezikulturní komunikace o japonsko-západním pracovním konfliktu. Bylo to zajímavé, avšak přiznám se, nejednou jsem nadávala, že bych se raději učila na zkoušku.
Výsledky budeme vědět v půlce března, a od dubna opět škola.
jaro v Tókju
3.3. je v Jp svátkem 雛祭り (hinamatsuri). Je to svátek holčiček. Já jej strávila s mojí host family, Fumiko s Rino panenky (お雛様 / ohinasama) vytáhly a nazdobily kvůli mně (i když 3.3. by se již měly správně sklízet). Když byla Rino malá, dělaly prý s holčičkami ze sousedství suši, 赤飯 (sekihan / rýže s fazolemi, které ji obarví do růžova-červena, proto seki = červená, han = rýže) a sladkosti. Teď už nic speciálního. Panenky dostala Rino od prarodičů. Je to dost drahá záležitost, firmy, které je tradičně vyrábí, lze (pokud se v tom vyznáte) poznat podle obličejů panenek, a dostanete k nim samozřejmě certifikát. Fumiko je prý vždycky chtěla, ale nikdy nedostala. V rodinách obvykle bývají jen tyhle jednopatrové, císař a císařovna, ale přikládám i sérii z císařské vily Tamazawa v Nikkó (tomuto výletu bych ráda věnovala více prostoru zvlášť), kde bylo maximálních 7 pater.
Jinak s nimi bylo fajn povídání, dostavila se i babička, která mi slíbila do příště hodinu kaligrafie (書道 / šodó) a poznamenala, že se moje japonština dost zlepšila (ještě aby ne, to by bylo smutné). Tatínek tam klasicky nebyl (viděla jsem ho snad dvakrát). Zařadila jsem si ho v hlavě mezi typické japonské manžele, kteří tráví čas a život raději s kolegy na golfu, než se svojí rodinou. Být sama doma je smutný úděl spousty - nehledě na to jak skvělých a vzdělaných - japonských žen. Ani se Rino nedivím, že se nechce vdávat.
A je moc šikovná, dostala se na 2 ze 3 vysokých, kam chtěla. Nakonec vybrala 法政大学 (Hósei daigaku / škola specializovaná zejména na právo), kde bude studovat mezinárodní vztahy. Rozmýšlela se ještě mezi jednou dívčí univerzitou, takže jsme měly příležitost sdělit si své obavy ohledně čistě ženských kolektivů. Studiem mezi samými Japonkami bych nejspíš dost hazardovala se svým psychickým zdravím. Takže Rino, omedetó!
společnými silami ušitá sukně
další člen domácnosti Riku
No a naposledy, jak jsem vám již sdělovala na facebooku, jsem měla tu čest být interviewována v lokálním rádiu pro tokijskou část Musašino (asi 136000 obyvatel) na Kičidžódži. Ano, žádná velká mezinárodní sláva se nekonala, ani to ale nezabránilo mé introvertní duši býti dost 緊張 (kinčó / nervózní). Měly jsme s moderátorkou předtím asi čtyřhodinové sezení, takže to zas taková improvizace nebyla, ale nakonec jsem to zvládla lépe, než jsem předpokládala. Mluvily jsme zejména o mně, mému vztahu k Jp, a rozdílech mezi Jp a ČR. Můj asi dvacetiminutový výstup byl zprostředkován organizací MIA (武蔵野市国際交流協会 / Musashino international association), která mně i jiným děckám hledá host rodinu, a zajišťuje různé akce s cizinci. V červnu tak budu mít dvouhodinovou prezentaci o něčem podobném.
Po rozhovoru jsme ještě z mé iniciativy zamířily s moderátorkami a pracovnicemi MIA na večeři do indické restaurace, kde jsme hodně hodně pokecaly (a hodně hodně jedly). Dost mi to prospělo, jelikož jsem japonsky dlouho nemluvila, a navíc to s nimi bylo opravdu fajn.
A když už jsme u té slávy, doufala jsem, že se tato událost ztratila v propadlišti dějin, ale Fumiko mi ji připomněla, jelikož prohlásila, že mě viděla v televizi! Poznamenala jsem, že je to celkem 恥ずかしい (hazukaší / trapas), protože to bylo ještě zpočátku mého pobytu v Jp, kdy jsem nebyla vůbec rozmluvená. Šly jsme právě s indonéskou spolužačkou do 新宿御苑 (Šindžuku gjóen) parku, a klasicky jsem padla do oka Japoncům, televizním pracovníkům. Bohužel pro ně mě Ismi nenechala moc mluvit. Z toho, co jsem ze sebe vypotila, nemohli vypíchnout větší hloupost, než že Japonci na mě dělají ジロジロ (džirodžiro / zírají). Achjo.
To by už snad stačilo, příště se můžete těšit na report z výletů! Přiletí mi totiž dva mně milí lidé z Čech, a máme spoustu plánů. Tak se velmi těším!
Zatím se mějte krásně.
K.
Žádné komentáře:
Okomentovat