Foťák, sukně a přijímačky na japonské VŠ

Zdravím do Čech i kolegy do Japonska!

Opět jsem se dostala k psaní a myslím, že toho tento týden bude i víc. Zítra nám začíná 外語際 (Gaigosai / festival "cizích jazyků"), neboli festival naší univerzity. Trvá celý týden (obvykle to u japonských univerzit bývá 2-3 dny), takže máme týden VOLNO!! Tahle událost je samozřejmě dost pozoruhodná, posléze o ní napíšu. Kdo by se nemohl dočkat, zde je odkaz na "reportáž" z ní (japonsky). Těším se na české jídlo! Doufám, že guláš ukuchtěný japonskými prváky bude jako guláš chutnat. Věřím, že jo! Už jsem si pořídila lístky v předprodeji. A bylo by jistě barbarské neochutnat i jídlo z ostatních koutů světa.

Do dneška jsem se taky těšila ze skutečnosti, že jsem se konečně rozhoupala ke koupi nového foťáku (díky za pomoc s objednáním patří Adamovi). Chtěla jsem mermomocí zrcadlovku s představou, že se s ní naučím pracovat, takže jsem si pořídila levnější Nikon "pro začátečníky". Bohužel mám pocit, že nic víc než začátečník ze mě nikdy nebude, při prohlížení první várky fotek na notebooku jsem byla zklamána a zahanbena. Ale to mě s mým technickým talentem nemělo překvapit. Takže děcka, sháním někoho, kdo tyto přístroje ovládá a z objasňování této dovednosti neschopným jedincům mu srdce plesá. Jo a přebývá v Tokiu. Díky. Přikládám alespoň pár použitelných fotografií.

Jsou z dnešního odpoledne s mojí お母さん (okásan / 'mámou") Fumiko z host family. Pokud si vzpomínáte, slíbila mi, že mě naučí šít, takže jsme se dneska vydaly na Kičidžódži (吉祥寺, ang. Kichijoji), kde jsme v jejím oblíbeném (a obřím) obchodě s látkami a šicími potřebami koupily přesně takovou látku, jakou jsem si představovala. Budu mít červenou sukni! Tedy pokud se zadaří a bude nositelná.. Hodlám průběžně informovat.

První drobné trable, čeština v Japonsku a volejbal

Zdravím do Česka!

Sic po delší odmlce, avšak o to více zážitků. Ne že bych o všech chtěla psát, tak alespoň, co by vás mohlo zajímat.

Jednou z drobných nepříjemností se mi zde stala chůze po opačné (tj. levé) straně. Hlavně pak po schodech či na chodníku, nevím, kudy předbíhat, z jaké strany se vyhýbat. Z každé cesty na vlak se tak může stát menší dobrodružství.
Navíc v podstatě po prvé zažívám, jaké je to být společenskou minoritou. A není to nic moc, když na vás každý kouká. Třeba ve vlaku plném Japonců se necítím nijak zvlášť pohodlně. Čemuž rozhodně nenapomáhá ani fakt, že Káti nějaký nejspíš milý xenofil propíchl pneumatiky u kola, a na Elišku se jiná milá おばあさん (obásan / babička) pokusila zaútočit plivancem. To si pak člověk říká, co že to čeká na něj. Samozřejmě tu tohle chování není úplně obvyklé, ale omezenci a xenofobové - jak známo - rozhodně nejsou jen naší českou specialitou.

Japonky mají bůhví proč zvyk nám Evropankám říkat, že jsme きれいな美人 (kireina bidžin / něco jako "krásné děvče"), k čemuž nám obvykle stačí být trochu světlejší než ony. Když mi to po prvé sdělila paní za pokladnou v コンビニ (konbini / convenience store), dost jsem se divila a trochu nevěděla, jak pokračovat v hovoru. K mému zklamání jsem však časem zjistila, že to neříkají jen mně, takže to s tou mojí krásou zas takové terno nebude.