První drobné trable, čeština v Japonsku a volejbal

Zdravím do Česka!

Sic po delší odmlce, avšak o to více zážitků. Ne že bych o všech chtěla psát, tak alespoň, co by vás mohlo zajímat.

Jednou z drobných nepříjemností se mi zde stala chůze po opačné (tj. levé) straně. Hlavně pak po schodech či na chodníku, nevím, kudy předbíhat, z jaké strany se vyhýbat. Z každé cesty na vlak se tak může stát menší dobrodružství.
Navíc v podstatě po prvé zažívám, jaké je to být společenskou minoritou. A není to nic moc, když na vás každý kouká. Třeba ve vlaku plném Japonců se necítím nijak zvlášť pohodlně. Čemuž rozhodně nenapomáhá ani fakt, že Káti nějaký nejspíš milý xenofil propíchl pneumatiky u kola, a na Elišku se jiná milá おばあさん (obásan / babička) pokusila zaútočit plivancem. To si pak člověk říká, co že to čeká na něj. Samozřejmě tu tohle chování není úplně obvyklé, ale omezenci a xenofobové - jak známo - rozhodně nejsou jen naší českou specialitou.

Japonky mají bůhví proč zvyk nám Evropankám říkat, že jsme きれいな美人 (kireina bidžin / něco jako "krásné děvče"), k čemuž nám obvykle stačí být trochu světlejší než ony. Když mi to po prvé sdělila paní za pokladnou v コンビニ (konbini / convenience store), dost jsem se divila a trochu nevěděla, jak pokračovat v hovoru. K mému zklamání jsem však časem zjistila, že to neříkají jen mně, takže to s tou mojí krásou zas takové terno nebude.

Mám tu svoji チューター (čútá / z ang. tutor / pomáhá mi tu a pravidelně se se mnou vídá), jmenuje se Júko, je z prefektury Gifu, a studuje tady druhým rokem češtinu. To je vlastně jedna z věcí, co se mi na téhle univerzitě líbily hned - krom dost mezinárodního prostředí, tak i možnost se vídat s podivnými Japonci, co se učí česky. Samozřejmě jsem takové vídala i v Praze, každý rok se s námi 2 odtud vymění. Minulý rok to byla Hikari, která umí česky vážně dobře, a která chová k Tomášovi Wernerovi náklonnost, jež ji přivedla až k češtině a Česku. Pokud taky patříte mezi barbary, tak je to krasobruslař. Co se filologů týče, každý máme nejspíš tu svou větší či menší náhodu (či naprosto seriózní záležitost, což není můj případ), která nás až do Česka či Japonska přivedla.
S Júko jsem se po prvé viděla, když mi pomáhala s registrací na 市役所 (šijakušo / obecním úřadě), a při zakládání účtu v 銀行・郵便局 (ginkó・júbinkjoku / je to Japonská (banka) a pošta v jednom, mimochodem pro zasvěcenější známa kauzou 小泉劇場 / Koizumi gekidžó / Koizumiho divadlo, kdy se ji Koizumimu v roce 2005 podařilo privatizovat). Jelikož jsem dost plaché a introvertní děvče, bylo pro mě hned ze začátku mého pobytu tady dost únavné s neznámým člověkem celé odpoledne hovořit japonsky, ale naštěstí jsme si porozuměly. A dnes mi oznámila, že uspěla a jede příští rok taky na rok studovat k nám do Prahy! Už jsem ji stihla postrašit FFUK a jejím systémem "udělej si sám", občas protivnými Čechy, ale má prý zkušenosti z návštěvy naší malé země a vypadá, že i pro strach uděláno. Takže kdo by se chtěl příští rok seznámit s milou Japonkou, má příležitost.

Abych už moc neprudila, tak se již jen zmíním, že jsem se odvážila jít si zahrát volejbal ve školním "kroužku". Jelikož to není oficiální klub, musíme jezdit do jiné tělocvičny přes půl hodiny, platit za ni, ale odměnou mi byla - mimo jiné, a na rozdíl od školních genderově rozdělených klubů - přítomnost Japonců mužského pohlaví. Abych nebyla špatně pochopena, tak "odměnou" proto, že jsem si uvědomila, že se stýkám spíš s děvčaty, a trochu mi chyběl mužský způsob chování a argumentace. Krom mě tam je jen jedna Britka. Všichni jsou strašně milí, objasní, přesvědčí, že je v pořádku, že to vždycky poděláte, zajímají se o vás, poradí. Sice mě nenechali moc hrát, nicméně je mi jasné, že s dobrým úmyslem, navíc by si asi jinak moc nezahráli, pokud by měli stále jen lovit míč po zemi. Možná bych jim měla udělat tu laskavost a raději toho nechat, ale už se těším na příští týden.

(Pro ty, co by se podivovali, proč proboha zrovna já a volejbal, který jsem v časech gymnazijních tolik nenáviděla, tak vězte, že za to může jeden mladý muž, jenž běhal s dítětem v kočárku po Vyšehradě, odchytil mě, a přesvědčovacími schopnostmi hodnými jeho právnické profese přes moje logické protesty přemluvil, abych doplnila jejich beach volejbalový tým, kde jim zrovna někdo chyběl. Tohle léto jsem s nimi párkrát v Nuslích hrála, a byli taky všichni super. Tímto bych ještě ráda poděkovala p. Sargánkovi za to minimální povědomí o základech hry, které se mu do mě podařilo vtlouci, a omluvila se za veškeré rozhořčené protesty, že mi to nikdy k ničemu nebude!)

Samozřejmě jsem strašně moc 下手 (heta / levá, fakt mi to nejde), a zvládla jsem si za 2,5h hry odnést modřinu na dlani a spálené koleno, protože tělocvična holt není písek, ale bylo to super!

Příští týden nám začínají 中間試験 (čúkan šiken / testy v polovině semestru), což mi dalo nepříjemně na vědomí, jak rychle mi to tu utíká. Držte mi pěsti a mějte se moc hezky!

K. 

 Zde alespoň mini 商店街 (šótengai / ulice s obchůdky) v Musaši-Sakai, v pravo hned 百円 (stojenový shop).

   Můj kolejní pokoj i s mini kuchyňským koutkem.

A abych byla správně dětinská, tak i mé strašlivé volejbalové zranění.

P.S.: Snad budou příště už normální a hezčí fotky!