Seznámení s host family a české posezení

Milé děti,

přeji vám hezký čtvrtek a jsem opět zde, abych vás informovala o mém japonském životě. Možná bych to měla dělat častěji, jelikož pozoruji, že mi spousta věcí začíná připadat normální, a třeba se pak zapomenu o něco zajímavého podělit. Většinou se snažím nespat a učit se, a dnes se po "proučeném" dni cítím dobře. Zní to dost divně, já vím. Musím si ale připravit věci dopředu, jelikož o víkendu je dělat nechci.

Mám totiž na sobotu fajn plán. Přihlásila jsem se do programu, který nabízí kulturní interakci v podobě ホストファミリー (hosuto famirí/ = host family / rodina, co se s vámi stýká). Vyplnila jsem přihlášku, u níž si nejsem jistá, zdali se ji někdo vůbec obtěžoval číst, jelikož jsem zadala (když už tu možnost dávali), že bych ráda rodinu s malými dětmi, nebo lidi vyššího věku (japonští stařečci a stařenky jsou fakt roztomilí, a jinak s nimi do styku přijdu těžko). Nicméně poté, co jsme čekali ve veliké místnosti plné rodin-lačných studentů, mi byla přidělena paní věku asi mých rodičů.
Nervozita typu "o čem spolu budeme proboha hovořit" naštěstí rychle opadla a myslím, že jsme si padly do oka. Má dvacetiletého syna, který na rok studijně přesídlil pro změnu k nám do Evropy, konkrétně do německého Bornu. Jsou tudíž tuším mezinárodně v poklidu a tolik se nebojím, že bych je mohla něčím pohoršit. Manžel s dcerou se nedostavili, paní pak nezůstala na "párty", ale pozvali mě teď v sobotu k sobě domů. Takže se moc těším, v japonském domě jsem ještě neměla tu čest přebývat! (Tajně pak doufám, že mě přiučí japonské kuchyni, samozřejmě!) Uvidím, jak moc se skamarádíme, abych mohla být dostatečně drzá a chtít si je vyfotit. Dám vědět, jak jsem pořídila.
Na "párty" jsem se pak přifařila k rodince Elišky, jíž byl starší manželský pár. Sečtělý a zcestovalý "tatínek" mě zahanboval znalostmi Evropy. A byli taky moc milí. Škoda, že nemůžu mít rodiny dvě (i když mi přirozeně slušně nabízeli, abych se k nim kdykoli připojila).


Dále jsem se konečně podívala do centra, zatím však jen na Šibuju. Sraz jsme si daly - já a Eliška - se dvěma Čechy a naší spolužačkou, studující teď také výměnně na tokijské Wasedě, před ハチ公 (Hačikó / ano, to je ten pes, a ano, jmenuje se celým jménem Hačikó - díky Káťo!). Pochopitelně jsme se přidaly k zástupu fotografujícím se s touto sochou, která nás překvapila svojí velikostí (totiž drobností).
Čeští chlapci, se kterými jsme se daly dohromady díky fejsbukové skupině, byli moc fajn. Oba jsou IT znalí, což je tu velká výhoda (nám humanitně zaměřeným se tu shání práce o poznání hůř). Snad můžu napsat, že Martin měl japonskou manželku, a Vojta právě změnil firmu, pro kterou pracuje. Samozřejmě nás velmi zajímalo, co všechno z těch absurdně znějících záležitostí, které slýcháme v Evropě, je pravda - takže vězte, že ranní firemní rozcvičky, profesní růst dle odpracovaných týdnů/měsíců/let, spíš než dle schopností, při odůvodněném pozdním příchodu 3x za půlrok na povýšení zapomeňte, a další věci - jsou realitou.
Nakonec jsme se s nimi i s Káťou (od začátku září jsme se neviděly) zapovídaly natolik, že jsme takřka nestihly poslední spoj domů. V Japonsku totiž poslední vlaky dost neprakticky vyjíždí něco po půlnoci, a pak až v 5 ráno. Bohužel jsme neodhadly, že se do vlaku na Šibuje opravdu nevejdeme (ale to se mi občas stane i v pražském metru), takže jsme pak při cestě spojem následujícím lehce nervózněly, že nestihneme přestup a budeme muset v dešti (bez deštníku) hodinu pěšky, neznajíce cesty. Naštěstí jsme všechno zvládly a poučily se.

Jinak jsem tu jaksi propadla sladkému. Celkem mě to udivuje, jelikož v Česku jej shledávám pro život lehce postradatelným. Možná to bude tím, že to naše běžné se často nedá jíst. Tady je ale všechno super! Největší závislost si pěstuji na もち (moči / rýžové koláčky plněné sladkou fazolovou pastou 餡子 / anko, což může pro Čecha znít trochu divně, ale jsou moc dobré). Pak rýžové 団子 (dango) na krátkých špejlích, a navíc jsem si na oné "párty" s rodinami vzala s sebou na kolej nějaké koláčky, čokoládu a zelený Kit Kat, abych se za vydatné (a v až takové míře nechtěné) podpory a asistence Eliščina "tatínka" mohla cítit jako správná Češka. Prý je to u mladých v pořádku, ale kdyby si to bral on, v pořádku by to nebylo. Asi jsou i mladí Japonci z již trochu nevychovanějšího těsta.

To je pro dnešek vše, snažím se upravit si režim a nechodit spát odpoledne a pak až v 5 ráno, takže dobrou noc! Mějte se.

K.

 (mimochodem, konečně něco levnějšího než u nás - kaki v sezóně 6ks asi za dvacku!)