O Japoncích a jiném místním obyvatelstvu

Ahoj děcka!

Dneska bych vás ráda poctila krátkým uploadem pitvajícím místní obyvatelstvo (domorodce i nás vyměněné). Původně jsem chtěla nafotit můj pokoj a školní areál, ale už mi začala škola a než jsem vylezla z poslední přednášky, byla tma tmoucí. A bez fotek by to nebylo ono.

Japonci jsou vůči nám gaidžinům (外人, nebo pokud se chcete vyhnout jakékoli pejorativní nuanci, tak 外国人 / gaikokudžin / cizinec) hrozně ochotní a milí. Při mém dnešním zběsilém pobíhání po škole a zmatených otázkách, kde že je tahle učebna, mě vždycky sami od sebe doprovodili, i když to vůbec neměli cestou, běželi se mnou, když jsem šla pozdě, a vyšetřovali, jak je možné, že se to nekoná v téhle učebně, když se to v ní konat má (protože ta přednáška začínala až za hodinu..). I Japonci na vrátnicích, v kancelářích a na 留学生課 (rjúgakuseika / oddělení pro výměnné studenty), kde - jak jsem si všimla - poslouchají stále stejné dotazy na všechny možné maličkosti, se stále usmívají, ochotně třeba i po třetí poradí, vysvětlí klidně i po páté, přijdou vyměnit žárovku, aby zjistili, že jste ji akorát jako správná žena pořádně neutáhli, a zase se jen usmívají a ujišťují vás, že se nic nestalo a vaše demence je 大丈夫 (daidžóbu / ok, v pořádku).
Stejně tak Japonci v obchodech, kteří vám v klidu třikrát vysvětlí, že tu účtenku (kterou strašně nutně potřebujete) vám přeci dávali spolu s vaší kreditkou, a zvládnou se vás k tomu optat, odkud jste, kdy jste přijeli a jak dlouho je tu hodláte obšťastňovat svojí přítomností. Dokonce znají Česko, přestože spousta z nich ještě nepostřehla, že už máme po rozvodu, ale rozhodně si nebudou myslet, že jste z Ruska, jako spousta neználků od nás na západ. Extra milí pak jsou, když vidí vaši tvrdošíjnou snahu hovořit jejich jazykem (to ostatně obměkčí i ty naše studené čumáky v Česku). Někdy to až trochu přehánějí.

Někteří jsou celkem dobře nastavení na náš styl humoru, ale třeba je to jen můj pocit (CHCI tomu totiž věřit), dle mých postřehů zvlášť ti, co mají nějaký zájem o naše kulturní končiny. U jiných mi ale přijde, že se smějí našim hloupým vtipům jen proto, že se to od nich dle jejich mínění očekává. Poznáte to tak, že se pak hrozně smějí, i když nic vtipného neříkáte. Můj cynický humor si pak připadá tak trochu nedoceněný (to si ostatně připadá často i v ČR). Tenhle postoj k Japoncům se bude určitě vyvíjet, toto je počáteční postřeh + to, co o nich vím a znám z Česka. A Japonky jsou dost afektované. Ale roztomilé.

Jinak jsem teď přišla ze seznamovací パーティー (pátí / párty), dneska už mi to celkem stačilo, takže jsem se brzy nápadně vytratila. I tak jsem si pěkně pokecala s pár lidmi. Pomalu ale jistě se opět dostávám do anglické konverzace, kdy jsem znovu jakž takž schopna zaníceně řešit vskutku hlubokomyslá témata. Většinou je z toho anglicko-japonská konverzace, když zapomenete slovo z angličtiny, hodíte tam japonštinu, pak naopak, nebo prostě co vám přijde dřív "na jazyk". A když se k tomu přidá Eliška, vznikne nade vší pochybnost konverzace anglicko-japonsko-česká.

Přikládám pátí fotku s Jumemi, která studuje angličtinu, a Olesjou, se kterou jsme se potkaly při cestě z letiště a už jsme se z nás asi staly kámošky. Chudák letěla z Vladivostoku celé 3 hodiny (nebo dokonce 2, teď nevím). V klidu si pak další 2h cesty busem z letiště hrála s mobilem, zatímco my se po cestě o dvacet+ hodin delší chvílemi úspěšně pokoušely spát, a zřejmě jsme ani nevypadaly zrovna tak svěže. Je to správná Ruska. A má zvláštní zálibu v květinách, pořád nám ukazuje nějaký letáček, že se na ně chce jet podívat. Postřehla jsem, že některé z vás, co jste si mě olíbili, neznám, takže raději: to vlevo jsem já, a druhá zprava má česká družka Eliška. Na každé fotce se klasicky někomu něco nelíbilo, takže jsem se obětovala, a takhle je alespoň spontánní.

Pro dnešek je to vše, kdo se někam chystáte, užijte si večer! Já to pomalu balím a přeji dobrou noc.

K.