Seznámení s japonskou univerzitou

Milé děti,

Především bych se ráda omluvila za výpadek, pokud jste se někteří obávali, zdali jsem tu živa a zdráva. To bohudík jsem, bohužel však nemám příliš času. Důvody jsou následující:

a)      Absolutně netolerantní společnost vůči nočním sovám, aneb škola v 8:30 3x/týden- a to mi u nás na FFUKu přišlo vstát občas na 9:10 jako strašná tortura.

b)      Problémy se spaním – to souvisí i s tím vstáváním.

c)       Neschopnost si nějak efektivně časově zorganizovat povinnosti.

Odnáší to víkendy, kdy jsem schopná spát 12 hodin, nic neudělám a nikam se nepodívám. Taky jsem musela rychle zapomenout na úmysl přestat pít kávu. Káva je fajn. Hodně kávy je taky fajn. Naštěstí se to začíná trošku upravovat, tak snad už tu budu dále více žít, nežli jen přežívat.

Krom snahy Japonců udělat ze mě 早起き (hajaoki / „ranní ptáče“), což jsem naposledy byla nucena zažít na gymnáziu, jakkoli ráda na něj jinak vzpomínám, mi tu připomínají české střední, potažmo snad až základní školy, ještě dvě věci – každý minimální úkol se pečlivě kontroluje a zapisuje, zdali ho dotyčný napsal či nikoli, a také jsme byli jemně upozorněni, že opouštět během vyučování učebnu je 失礼 (šicurei / nezdvořilé). Takže ráno lepší nepít (neva, že to není úplně zdraví prospěšné, hlavně žádné nezdvořilosti!). Prý abychom náhodou o něco moc důležitého nepřišli.. Ať ale na Japonce nevytahuji jen to špatné, liší se to učitel od učitele, někteří jsou fajn, jiné by mohly ubrat na afektovanosti, některé přednášky v angličtině nejspíš vzdávám, jelikož pokud je učí Japonec se svojí japoangličtinou, jaksi mu nerozumím. Stále jsem však strašně ráda, že jsem tady! A snažím se držet si veselou mysl (aneb panikařím jen občas).

Mohla bych něco zmínit i o mé škole – je jí 東京外国語大学 (Tókjó gaikokugo daigaku / Tokyo University of Foreign Studies / abych to nějak hloupě nepřekládala, tak je to prostě snad jediná japonská univerzita, která se zabývá pouze filologiemi a s nimi spojenými trably), jež se nachází v 朝日町、府中市 (Asahi-čó, Fučú-ši / úplně nevím, jak toto dostat do češtiny, jsou to dílčí části/podčásti Tokia), asi půl hodiny od centra města. Jelikož jsem děvče z Vysočiny, jsem fakt ráda, že je to tu, jak Japonci říkají, 田舎 (inaka / vesnice). No, každý máme asi trochu jinou představu o vesnici, nicméně je tu spousta zeleně a klid. Pokud tedy zrovna nehrají studenti na hřišti pod naší kolejí nějaký fajn sport, u kterého se – dle mého názoru po vzoru americkém – musí celou hru patřičně nahlas povzbuzovat. Školní areál je trochu větší, tedy než jsem zvyklá u nás na fildě (ale i v Česku samozřejmě existují větší školy). Všechno je tu nové, plně vybavené, prostorné, světlé. Ostatně se můžete podívat sami na fotkách, které přikládám.

Ráda bych poznamenala ještě pár zážitků ze zdravotní prohlídky, kterou jsme museli absolvovat, abychom obdrželi zdravotní certifikát, jenž je nutný, pokud tu chcete shánět brigádu (to bych sice ráda, ale nějspíš by tu zatím musely být Kateřiny dvě). První stanice samozřejmě odběr dvou ampulí krve, a ač jsem jinak drsná vesnická holka, s injekcemi se nekámošíme. Vzápětí jsem musela klasicky vysvětlovat doktorovi, že jsem opravdu takhle astenická geneticky, že jsem snídala (zdá se mu, že ne – Opravdu? Je před obědem a mám fakt velký hlad!!), a že ty studené ruce a nízký tlak mám proto, že jsem sebou před chvílí málem sekla, ne proto, že nejím. Co jsem však chtěla říct podstatného: už když jsme posílaly někdy na jaře materiály potřebné k ucházení se o studium zde, vyžadovali po nás rentgen plic. Teď jej žádali znovu, co naplat, že jsem v Česku neviděla nikdy nikoho s tuberkulózou (a jen jediného člověka s černým kašlem, kterému to ani v nemocnici nechtěli věřit, když se sebediagnostikoval). Nakonec jsem raději neprotestovala, ale prý se o to pokusila Olesja, které bylo řečeno, že „to je ok“, a že „Japonci se chodí rentgenovat preventivně třeba i každý měsíc“. Tímto bych jim ráda popřála hodně zdraví a poděkovala za každou trošku zbytečně vyzářené radiace v Japonsku i na světě.

Mám toho na srdci více, bohužel však mě již za necelých 5 hodin bude zněžna probouzet Mirek a Japonci dychtivě očekávat v 8:30 v lavici. Jo a ne abyste se opozdili! To je snad ještě větší 失礼 než opouštět učebnu!

Mějte se fajn, snad zase brzy.

K.