Postřehy z Japonska

Ahoj děti,

jelikož nestíhám psát (většinou se věnuju studiu nebo vypínám, což taky člověk potřebuje), rozhodla jsem se hodit sem teď pár českých postřehů z Japonska:

1)     Japonci (asi stejně jako Američané) vnímají počátek týdne od neděle. Už jsem s tím párkrát narazila, když jsem se s někým domlouvala. -“Tak příští týden.” -“Ne, už tenhle.” -“Cože?! Vždyť je to až příští..” Vždycky mi to po nějaké chvíli došlo. Japoncům nikdy.

      (dodatek: Mladí Japonci vnímají už i od pondělí, starší pouze neděle.)

nejaktuálnější foto by Eliška z nedělního kabuki

rozkvetlé sakury kousek od naší koleje

2)     ~です～ます (desu/masu) tvary se v Čechách učí jako tvary vykání. Chápu, že se to nabízí, a že je studentům taky po nějaké době vysvětleno, že „se časem zdvořilost naučí používat“. Přesto bych objasnila studentům hned zpočátku, že 丁寧語 (teineigo / zdvořilý jazyk) nemá s naším vykáním zas tolik společného. Česká zdvořilost má co do slušnosti blíže spíš ke 敬語 (keigo, skloněno keigu / keigu, zdvořilejší než teineigo). Dlouho mi nešlo přes pusu mluvit ke stejně starým lidem v teineigu, jelikož jsem si jej spojovala s naším vykáním, a přišlo mi to jednoduše moc zdvořilé. Pak mě však vytrestal jeden chlapec na Okinawě, když mi neustále odpovídal v teineigu, přestože já k němu tvrdohlavě hovořila v nejméně zdvořilé japonštině (普通体 / fucútai), tzn. „jako s kámošem“. Sobě rovnému studentovi je přece divné vykat, ne? Po nějaké době mi to nedalo a sebrala jsem odvahu se optat, není-li neslušné s ním takto hovořit, a zdali bych neměla raději přejít do teineiga. Odpověděl はい、お願いします。(Ano, prosím.), a k jeho evidentně značné úlevě jsme pokračovali zdvořileji. Vysvětlila jsem mu, jak to chodí u nás. A samozřejmě jsem se jako správný introvert půl dne vyrovnávala s trapnými pocity. Takže: teineigo NENÍ české vykání, a s někým, koho potkáte po prvé, ať je mu kolik je, je vždycky dobré mluvit zdvořileji!
Z toho, co jsem vyzkoumala – kdy přejít do důvěrné japonštiny, bych nechala raději na japonském protějšku, a podle toho se přizpůsobila. Tím nic nezkazíte (pokud nenatrefíte na Japonce, který užívá stejnou taktiku, přinejhorším spolu budete mluvit zdvořile dokud neumřete).

3)     Když vás někdo v mailu osloví 様 (sama / zdvořilejší než obvykle známé さん / san), odpovídejte 様. Aneb stejné pravidlo jako v 2) – jak ty ke mně, tak já k tobě.

noční Odaiba

japonské domy z Tokyo Government Building

4)     Dlouho jsem nechápala, proč všichni tak milují rámen. Až jsem mu pak jednou dala ještě šanci, a zašla do malé rámenárny na od nás nejbližší stanici 中央線 (čúósen /skloněno čúósenu / hlavní tokijská linka) Musaši-Sakai. A pochopila jsem. Časem je překvapivě najít dobrý rámen stále jednodušší. Musíte hledat malé, nejlépe trochu špinavé (v Japonsku je povoleno v Čechách nepovolitelné) podniky, kde jsou vždycky nějací hosté. Ve školní jídelně rámen po prvních pár nezdarech zásadně nejím (hotové nudle bych ještě zkousla, ale instantní směs místo vývaru, to už ne). Nudle home made, prosím!

rámen na Musaši-Sakai

5)     Úplně malinké japonské děti často rodiče oslovují papa a mama, nikoli japonským (patrně out) お母さん (okásan / mami) a お父さん (otósan / tati). Což je podle mě škoda.

     (dodatek: Prý i někteří puberťáci.)

6)     Jelikož jsem nedávno spatřila na FB dotaz slečny, jež se má zanedlouho do Japonska stěhovat, tak ano – opravdu se tu pere ve studené vodě. Abych pravdu řekla, taky mě tato zpráva vyděsila, když se po prvé donesla k mým uším. Není to však tak hrozné, jak by se mohlo zdát. Prací prášky jsou silnější. A pokud vám taky vrtá hlavou, že to přeci pořád nezabije všechny bakterie, tak vězte, že voda je elektronizovaná. Naopak to má i výhodu – když peru jen pro sebe, nemusím prádlo třídit. Prostě to tam hodím všechno. Super věc.

zaostřeno na Jokohamu

noční Jokohama

noční Šibuja

7)     Japonci jsou neuvěřitelně odolní vůči chladu. V těch jejich tenkostěnných domech jim v zimě snad ani zima není (já málem umrzla, spala jsem ve svetru a pod dvěma peřinami). Přišli jsme na to, proč - jsou totiž od malička trénovaní. Malé děti, na stupně venku nehledě, nosí i v zimě kraťásky/sukně a podkolenky – a to i jako součást školní uniformy. Tenhle zvyk přetrvává evidentně i v dospělosti, není vůbec neobvyklé vidět v únoru Japonku s holýma nohama. No, nebudu to více komentovat.
Teď už pomalu začíná období dešťů, vlhkost stoupá, a potom začne být vedro. Stejně jako černoši, mají i asiaté údajně pokožku pro vlhké prostředí přizpůsobenou, tudíž by jim tu mělo být mnohem lépe, než Evropanům, kteří se pak moc potí. Tak jsem zvědavá, co přijde.

大坂城 (Ósaka džó / Ósacký hrad)

暗闇祭り (kurajami matsuri / Darkness Festival / slavnost u nás ve Fučú)

8)     Zemětřesení jsem zažila asi čtyřikrát. Ve škole nás jím neustále děsí, takže jsem po onom silném v Kumamotu, a po pár slabých, co se objevily potom vcelku rychle po sobě i v Tokiu, neměla úplně dobrý pocit. Nejsilnější, co jsem zažila, bylo stupně 3 (dle Japan meteorological agency, dle popisu jednotlivých stupňů na Richterově škále ale odpovídá 4, a už i stupně 1 si všimne snad každý i jinak nevšímavý jedinec, v noci vás probudí). Chvíli jsem přemýšlela, co dělat, kdyby z toho bylo něco víc. Nebuďte prosím tedy jako já, a mějte v zásobě alespoň pitnou vodu a nouzový balík „kdyby náhodou“. Mám samozřejmě tendenci po česku nepřemýšlet, že by se to reálně stalo zrovna mně. Bohužel se – překvapivě – nedá předpokládat, kdy a kde se zemětřesení objeví, nicméně zrovna Tokio prý nestojí na nejstabilnější půdě.

93 letý pán provozující v Naře obchod s kaligrafickými potřebami

Všechny postřehy jsou moje osobní názory a pozorování, tak je neberte jako danou věc!

Děkuji a zase příště, mějte se fajn ;)

K.