Kamakura

Ahoj děti,

jak jste možná někteří stačili zaregistrovat, nezbývá mi zde čas na psaní. I teď jsem trochu krvácela při rozhodování se, zda psát či spát..

Ráda bych tvořila krátké články z výletů, zaměřené spíš na fotografie a kratší popis, a k tomu nějaké "ze života". Dovolte mi tedy publikovat první výletní.

Asi před třemi týdny(!) jsme se konečně dostaly k cestě do Kamakury. Je to staré město, které kdysi bylo i sídlem šógunů (1185-1333), a ze kterého oko nejednoho japonského i nejaponského turisty zaplesá. Cesta z Tokia trvá necelé 2 hodiny a není drahá. Asi za 250Kč dostanete lístek, se kterým můžete pak jezdit i po Kamakuře, což je super.
Jelikož je tam tolik profláknutých i méně známých věcí k vidění, chtěly jsme s Eliškou vyrazit co nejdříve, avšak narazily jsme na Olesjinu nechuť ke vstávání (ne že já bych tyto chutě měla). Na místo jsme tak bohužel dorazily až po poledni, což bylo při aktuálním brzkém stmívání se a zavírání chrámů pro veřejnost v 17 hodin mírně řečeno dost nepraktické. Na jakýkoli další výlet vyjíždím brzy ráno. Stihly jsme pak "pouze":

Velkého Buddhu v Kótokuinu (大仏 / daibucu // 高徳院 / kótokuin)
Chrám Hasedera (長谷寺)
Svatyni Curugaoka Hačimangú (鶴岡八万宮)

A oběd-večeři. Po celém dni bez jídla.

Bronzový Velký Buddha klasicky překvapil velikostí Elišku. Mě vlastně taky, ale spíš zevnitř. Za symbolických 20 jenů se totiž můžete vydat do jeho útrob, o nichž jsem slyšela zvěsti typu "sotva se tam pohnete". Já se tam i celkem pohodlně prošla. Možná za tím byla skutečnost všední středy, takže nechci vidět, kolik lidí tam bývá třeba o víkendech nebo zvláštnějších příležitostech.
Před sochou jsem se stala obětí japonských školáků, kteří na výlet vyfasovali úkol z angličtiny, tudíž se mě snažili zeptat, odkud jsem, v jakém městě přebývám a jak se jmenuji. Bohužel jim to moc nešlo, takže jsem na ně mluvila i japonsky, což zpočátku úplně nechápali. A samozřejmě jsme se museli asi stokrát vyfotit.

Největší dojem na mě rozhodně udělala Hasedera. Takhle nějak jsem si představovala tu krásnou klasickou japonskou zahradu, jež se tváří přírodně, ve skutečnosti je však pečlivě upravovaná, a dýchá z ní ta jemná "omšelost", která člověka nutí zapřemýšlet nad časy dávno minulými. Dál je tam několik soch, z nichž nejznámější je velká "jedenáctihlavá" Kannon. Bohužel se nesměla fotit (ne že by to někteří nedělali). Nenacházím slova, kterými bych ji popsala. Na živo je to všechno jiné, než když sedíte na přednášce ve škole.
Snad v každém chrámě si můžete koupit suvenýry nebo omikudži, což jsou papírky, které věští vaši budoucnost a štěstí. Pokud se vám věštba dvakrát nezamlouvá, můžete ji přivázat a nechat tam. Tím by se neměla naplnit.
Moji českou pozornost upoutal i systém jejich prodeje. Často je vedle jen položená kasička se stanovenou cenou a lidé si berou a platí, aniž by je kdokoli kontroloval. S trochou hořké sebeironie jsem přemítala, jak dlouho by tohle asi fungovalo v Česku.

Než jsme dorazily do Curugaoka Hačimangú, slunce už se pomalu chystalo opustit Japonsko. Myslím, že to mohlo být únavou, hladem a lehkým znechucením, ale proti Hasedeře mi extra zajímavá nepřipadala. Potkala jsem tam však fajn Japonky, které mi dychtivě objasnily některá historická fakta a zajímavosti (které nejsem schopna předat). A roztomilé děti. A Olesja fešného mnicha.

Dnes už ale méně řečí.
Snad zase dříve. Mám o čem psát!

K.