Seznámení s host family a české posezení

Milé děti,

přeji vám hezký čtvrtek a jsem opět zde, abych vás informovala o mém japonském životě. Možná bych to měla dělat častěji, jelikož pozoruji, že mi spousta věcí začíná připadat normální, a třeba se pak zapomenu o něco zajímavého podělit. Většinou se snažím nespat a učit se, a dnes se po "proučeném" dni cítím dobře. Zní to dost divně, já vím. Musím si ale připravit věci dopředu, jelikož o víkendu je dělat nechci.

Mám totiž na sobotu fajn plán. Přihlásila jsem se do programu, který nabízí kulturní interakci v podobě ホストファミリー (hosuto famirí/ = host family / rodina, co se s vámi stýká). Vyplnila jsem přihlášku, u níž si nejsem jistá, zdali se ji někdo vůbec obtěžoval číst, jelikož jsem zadala (když už tu možnost dávali), že bych ráda rodinu s malými dětmi, nebo lidi vyššího věku (japonští stařečci a stařenky jsou fakt roztomilí, a jinak s nimi do styku přijdu těžko). Nicméně poté, co jsme čekali ve veliké místnosti plné rodin-lačných studentů, mi byla přidělena paní věku asi mých rodičů.
Nervozita typu "o čem spolu budeme proboha hovořit" naštěstí rychle opadla a myslím, že jsme si padly do oka. Má dvacetiletého syna, který na rok studijně přesídlil pro změnu k nám do Evropy, konkrétně do německého Bornu. Jsou tudíž tuším mezinárodně v poklidu a tolik se nebojím, že bych je mohla něčím pohoršit. Manžel s dcerou se nedostavili, paní pak nezůstala na "párty", ale pozvali mě teď v sobotu k sobě domů. Takže se moc těším, v japonském domě jsem ještě neměla tu čest přebývat! (Tajně pak doufám, že mě přiučí japonské kuchyni, samozřejmě!) Uvidím, jak moc se skamarádíme, abych mohla být dostatečně drzá a chtít si je vyfotit. Dám vědět, jak jsem pořídila.
Na "párty" jsem se pak přifařila k rodince Elišky, jíž byl starší manželský pár. Sečtělý a zcestovalý "tatínek" mě zahanboval znalostmi Evropy. A byli taky moc milí. Škoda, že nemůžu mít rodiny dvě (i když mi přirozeně slušně nabízeli, abych se k nim kdykoli připojila).