První drobné trable, čeština v Japonsku a volejbal

Zdravím do Česka!

Sic po delší odmlce, avšak o to více zážitků. Ne že bych o všech chtěla psát, tak alespoň, co by vás mohlo zajímat.

Jednou z drobných nepříjemností se mi zde stala chůze po opačné (tj. levé) straně. Hlavně pak po schodech či na chodníku, nevím, kudy předbíhat, z jaké strany se vyhýbat. Z každé cesty na vlak se tak může stát menší dobrodružství.
Navíc v podstatě po prvé zažívám, jaké je to být společenskou minoritou. A není to nic moc, když na vás každý kouká. Třeba ve vlaku plném Japonců se necítím nijak zvlášť pohodlně. Čemuž rozhodně nenapomáhá ani fakt, že Káti nějaký nejspíš milý xenofil propíchl pneumatiky u kola, a na Elišku se jiná milá おばあさん (obásan / babička) pokusila zaútočit plivancem. To si pak člověk říká, co že to čeká na něj. Samozřejmě tu tohle chování není úplně obvyklé, ale omezenci a xenofobové - jak známo - rozhodně nejsou jen naší českou specialitou.

Japonky mají bůhví proč zvyk nám Evropankám říkat, že jsme きれいな美人 (kireina bidžin / něco jako "krásné děvče"), k čemuž nám obvykle stačí být trochu světlejší než ony. Když mi to po prvé sdělila paní za pokladnou v コンビニ (konbini / convenience store), dost jsem se divila a trochu nevěděla, jak pokračovat v hovoru. K mému zklamání jsem však časem zjistila, že to neříkají jen mně, takže to s tou mojí krásou zas takové terno nebude.

O Japoncích a jiném místním obyvatelstvu

Ahoj děcka!

Dneska bych vás ráda poctila krátkým uploadem pitvajícím místní obyvatelstvo (domorodce i nás vyměněné). Původně jsem chtěla nafotit můj pokoj a školní areál, ale už mi začala škola a než jsem vylezla z poslední přednášky, byla tma tmoucí. A bez fotek by to nebylo ono.

Japonci jsou vůči nám gaidžinům (外人, nebo pokud se chcete vyhnout jakékoli pejorativní nuanci, tak 外国人 / gaikokudžin / cizinec) hrozně ochotní a milí. Při mém dnešním zběsilém pobíhání po škole a zmatených otázkách, kde že je tahle učebna, mě vždycky sami od sebe doprovodili, i když to vůbec neměli cestou, běželi se mnou, když jsem šla pozdě, a vyšetřovali, jak je možné, že se to nekoná v téhle učebně, když se to v ní konat má (protože ta přednáška začínala až za hodinu..). I Japonci na vrátnicích, v kancelářích a na 留学生課 (rjúgakuseika / oddělení pro výměnné studenty), kde - jak jsem si všimla - poslouchají stále stejné dotazy na všechny možné maličkosti, se stále usmívají, ochotně třeba i po třetí poradí, vysvětlí klidně i po páté, přijdou vyměnit žárovku, aby zjistili, že jste ji akorát jako správná žena pořádně neutáhli, a zase se jen usmívají a ujišťují vás, že se nic nestalo a vaše demence je 大丈夫 (daidžóbu / ok, v pořádku).